Sgrafitová psaníčka, Litomyšl, zámek - jižní vstupní průčelí, 1576.

Hladké vnější fásády, těleso věže a stěny menšího z vnitřních nádvoří rozlehlého stavebního komplexu litomyšlského zámku, zbudovaného v letech 1573-1581 pro velmože Vratislava z Pernštejna a jeho manželku původem španělskou aristokratku Marii Manrique de Lara, zastřela škrábaná komole jehlancová bosáž, zv. psaníčkové sgrafito. Sgrafitová figurální a rostlinná dekorace zaplnila mytologickými a alegorickými postavami také plochu průběžné lunetové římsy, etážovových štítů i komínových, ze střechy vyrůstajících těles. Mezi specifika této renesanční výzdobné, zčásti malířské a zčásti mělce reliéfní, techniky patřilo její téměř výhradně exteriérové použití (v kontextu Českých zemí tvoří výjimku jen dva honosně dekorované sály zámku v Telči, částečně sgrafitované vnitřní prostory dvou měšťanských domů ve Slavonicích a interiér bratrského sboru v Mladé Boleslavi) a její finanční nenáročnost. Většina dnešních sgrafit zámeckých fasád nemá původní renesanční matérii, ale jsou napodobivými rekonstrukcemi ze sedmdesátých let 20. století. Obnovu exteriérového pláště zámku tehdy prováděla skupina předních, ale komunistickým režimem proskribovaných moderních českých výtvarníků: Václav Boštík, Zdeněk Palcr, Antonín Podhrázský a Olbram Zoubek. Řada poetických motivů, které lze při bedlivějším pozorování na fasádovém koberci odhalit, zřetelně odkazují spíše k jejich vlastnímu výtvarnému rukopisu než k dobovým renesančním předlohám, které při své práci využívali.