Štěstěna (Fortuna), Nelahozeves, zámek, 3. čtvrtina 16. století.

Ve sgrafitových výjevech umístěných na vnější fasádu severního zámeckého křídla se odráží nejen na odiv stavěná mytologická
a biblická erudice stavebníka zámku - Floriána Griespeka (činorodého a závratnou společenskou kariérou se pyšnícího dvorského úředníka), ale také všeobecný humanistický zájem o alegorický výklad světa. Mezi figurálními obrazy vyniká svou výtvarnou grácií postava Fortuny (Štěstěny). Tato vrtkavá bohyně, považovaná za nezkrotnou, personifikovala již ve starém Římě náhodu, tedy dobro i zlo, které provázejí pozemský lidský život. Ve středověku bývala Fortuna zpodobňována jako oděná dáma stojící na otáčejícím se kole, symbolizujícím bezmocnost člověka tváří v tvář vrtkavosti osudu. V renesanci často z týchž důvodů balancuje na kouli nebo na znamení náhody, která vede člověka, v rukou přidržuje napjatou plachtu, do níž se opírá vítr (s obdobně větrem vzedmutou drapérií bývá zobrazována i nahá kráska Psýché ze starověkého příběhu o Erótovi). Jeden z významů, který byl s ikonografií Štěstěny v raně novověké době spojován, se váže k symbolice lásky a milostného citu. V duchu renesančního senzualismu, opěvujícího krásu ženské a mužské nahoty a ve výtvarných dílech akcentujícího jejich erotická vyznění, se v průběhu 16. století záhy stalo zpodobnění Fortuny jako nudity (nahé ženské postavy) konvencí. Zdejší ztvárnění Fortuny je pozoruhodné hned z několika příčin. Za prvé: obraz nahé ženy, tedy scéna přinejmenším lehce frivolní, je zde - v rámci jedné fasády pospolu s biblickými a dalšími exemply - veřejně prezentována jako významná součást výzdoby českého aristokratického sídla. Za druhé: Štěstěnu, stojící na jakémsi skalnatém ostrohu (snad před vodní hladinou), tu nezvykle spatřujeme zachycenou zezadu. Při vší statuárnosti je však její postava traktována dynamicky (zajímavé je také stínování figury křížovou šrafurou). Mírné prohnutí horní poloviny těla reaguje na sílu, jež musí vynaložit, aby zvládla nápor větru nadouvajícího plachtu, kterou drží v rukou. Co z toho lze vyvodit? Přinejmenším fakt, že autor uvažované grafické předlohy nelahozeveského výjevu Fortuny vládl realistickou znalostí lidského svalstva a způsobu jeho aktivity; byl bedlivým pozorovatelem přírody nebo učeným tvůrcem, nejspíše obojím. Soustředěný zájem o anatomické otázky lidského těla ostatně náleží k nejcharakteristickým prvkům renesanční umělecké obrody při znázornění jevového světa. V tomto duchu je drobný sgrafitový obraz Fortuny stejně hodnotným příznakem renesance jako samotná - odborníky vysoce oceňovaná - pokročilá architektonická podoba nelahozeveské rezidence.