11. téma: Charakteristika a možnosti využití ikonografických pramenů
Obrazové - ikonografické - prameny považovala historiografie až donedávna za druhotné; pro událostní historii byla ikonografická metoda metodou toliko doprovodnou, jejímž úkolem bylo ilustrovat již hotovou syntézu, k níž historik došel takřka výhradně na základě kritiky pramenů písemné povahy. Tak si ikonografické bádání všímalo převážně náboženské symboliky a ikonografie svatých. Pro usnadnění analýzy vyobrazení a objevení významových kódů obrazů sestavili již v prvních desetiletích dvacátého století němečtí a francouzští badatelé (Rouhault de Fleury, Cabrol, Lecreque, Male, Réau, Künstle, Molsdorf, Schiller, Kieschbaum, po druhé světové válce Raimund van Marle, Guy de Tervaenta aj.) ikonografické tezaury, koncipované většinou jako výklady kulturních reálií. Tyto tezaury přispěly k objasnění řady symbolů ve výtvarném umění, ikonografie každodenního života však zůstávala nenaplněným pojmem.
Od počátku šedesátých let roste význam obrazových pramenů pro studium hospodářských a sociálních dějin, pro studium dějin kultury vůbec. Vznikají nové - tentokrát selektivní - ikonografické tezaury: v Čechách např. ikonografie pracovních motivů.
[1] V roce 1984 vychází rozsáhlé kompendium Françoise Garniera Thesaurus iconographique.
[2] Tento nově koncipovaný tezaurus umožňuje:
a) studium kompozice a forem, na jehož základě může badatel zařadit obraz časově. Tato okolnost je důležitá mj. pro dějiny umění,
b) dešifrování obsahu obrazu, aniž je třeba věnovat zvláštní pozornost jeho uměleckému provedení. K tomuto účelu tezaurus obsahuje inventář jednotlivých prvků a zobrazených vztahů, díky kterému je možné odhalit hlavní i vedlejší význam obrazu:
[3]
Bez ohledu na svou uměleckou hodnotu tak ikonografické prameny představují nezastupitelný zdroj informací. Od prostých nákresů, často technického charakteru, až po rozměrná plátna předkládají badateli svět lidí a věcí, svět gest, úkonů, předmětů, vztahů, svět každodennosti. Proto mají význam především pro studium neudálostní historie (dějiny hmotné kultury, dějiny každodennosti, dějiny mentalit, gender history. Z hlediska jejich podoby je můžeme rozdělit je do dvou skupin:
a) obrazové prameny symbolické - fakta a jevy jsou zde znázorněny určitými symboly, např. mapovými značkami
- obvykle díla bez uměleckých ambicí, sledující praktický cíl: mapy (vedle širších geografických celků i mapy panství),
[4] plány (vesnic, měst, opevňovacích prací, domů, stavebních objektů vůbec, vnitřního zařízení manufaktur a továren), technické výkresy, mapy vojenských štábů, schémata, obrazové reklamy atd.
Umožňují poznat změny přírodního prostředí v různých epochách, hranice zalesnění, a železnic, uspořádání sídlišť a jednotlivých staveb, stavební styl, organizaci provozu v manufakturách a továrnách, průběh válečných operací atd. stav osídlení, rozložení vodních ploch, průběh obchodních cest atd. Mají význam pro studium dějin osídlení, hospodářství, techniky, sociálních i kulturních dějin, tedy pro dějiny hmotné kultury obecně. Ve fondech okresních a městských úřadů se nacházejí stavební plány vypracované v souvislosti se žádostí o povolení stavebních prací, v některých archivech jde přímo o sbírky stavebních a územních plánů.
b) vlastní obrazové prameny, tedy dobové kresby a malby, fresky, grafika, karikatury, plastiky, obrazové tkaniny, knižní malby především iluminované kancionály a jiné zdobené rukopisy většinou náboženského obsahu, rukopisná obrázková kalendária. Tištěná kniha byla původně, pokud se obrazové výzdoby týče, ve srovnání s kodexem chudší: omezena na dřevořezovou nebo mědirytinovou výzdobu. Vpád ilustračních technik do publikací je charakteristickým fenoménem 19. století. Ve čtyřicátých letech nabývají na významu ilustrovaná díla, ale až do konce století převažuje ilustrace jako doprovod textu, často velmi detailní.
Obraz je buď pramenem k období, k němuž se samy hlásí (Fragonardovy kresby jsou zobrazením životního stylu a mentality rokoka), nebo pramenem k poznání mentality doby, v níž vznikly (Alšovy, Maroldovy a Brožíkovy historické obrazy).
Při kritice tohoto pramene je důležité odlišit historickou realitu od umělcovy fantazie, kontextualizovat nejen osobnost umělce, ale i zadavatele, zákazníka: ačkoli není třeba zavrhovat obrazy malované na objednávku (portréty, slavnostní výjevy, stranické sjezdy, bitvy), vypovídají o mentalitě doby, v níž vznikly, než o samotném historickém faktu, který zobrazují.
Mimořádnou hodnotu mají žánrové obrázky a výjevy z denního života, vyobrazení měst (veduty na výučních listech, Willenbergovy rytiny měst, Hollarovy či Goyovy grafiky), vyobrazení strojů, reklamní letáky, reklama v tisku.
Fotografie byla objevena roku 1839, šíří se od šedesátých let 19. století. Jak ona, tak film zaujímají zvláštní postavení a mají význam nejen dokumentární. Fotografie (portrétní, reportážní, krajina) se rychle šíří od 60. let 19. století, vedle dokumentárních fotografií i fotografie aranžované (ateliérové)- vyjadřují dobový vkus. Rozmach reportážní fotografie spadá až 20. let 20. století, kdy se vzmáhá i fotografie amatérská, krátce nato i reportážní a zpravodajský film. Historické hrané filmy vypovídají o době, v níž vznikly a ve vztahu k realitě jsou často výrazným faktografickým posunem.
Metodické zásady práce s obrazovým pramenem:
- umělecká a dokumentární hodnota pramene nejsou ve vzájemné souvislosti (hodnotné umělecké dílo má zpravidla menší dokumentární hodnotu než obraz průměrného či dobově módního malíře);
- u obrazu, fotografie a filmu existuje možnost záměrného zkreslení skutečnosti uměleckou licencí, retuší, sestřihem;
- je třeba si uvědomit funkci obrazového pramene, kterou měl hrát v době, kdy vznikl;
- obraz vždy odpovídá dobovým technikám, módě či stylu (např. středověké malířství předkládá pouze steretotypní potrtréty mužů i žen, první náznaky individualizace se objevují až od 14. století; Watteauovy obrazy galantních slavností jsou spíše fikcí než skutečným zachycením události aj.);
- obraz je pokusem o výklad reality, snažící se komplexně vyložit jednotlivé aspekty přítomnosti tak, aby tvořily ucelený a věrohodný systém, je svéráznou kombinací reality a fantazie;
- zobrazení určitých lidských aktivit (koupání, jídlo, láska, smrt, narození, křest, svatba, kouření dýmky, pití čaje), zobrazení určitých atributů, předmětů či bytostí (váza s květinami, svíčka, zrcadlo, psík, pták v kleci), ale i gest (vztažená ruka, polibek na ústa, umístění figury vpravo či vlevo), které nám dnes připadají jako samozřejmé, představovalo ještě v malířství 19. století určité rituály, mající svou vlastní vnitřní symboliku. Symbolické jsou i jednotlivé barvy použité například na zobrazovaném oblečení: vypovídají o sociálním postavení, situaci či funkci zobrazované osoby.[5]
- středověký člověk nemyslel v kategoriích historického času a historického prostoru, tuto skutečnost je třeba mít na mysli např. při zkoumání obraových motivů ve Starém a Novém zákoně: legendární události a osoby jsou zobrazovány v časovém kontextu doby, v níž žil příslušný malíř (=starozákonní výjev stavby babylonské věže ve středověkém rukopise je pramenem pro poznání stavebních techmologií středověku)
Z těchto důvodů,
zkoumáme - li obraz jako historický pramen, je třeba si položit tyto základní otázky:
- kdo namaloval obraz, kdy a proč, jaká byla původní společenská funkce zkoumaného vyobrazení?
- o čem obraz pojednává?
- proč si malíř zvolil právě tento námět?
- v jakém stylu je obraz namalován?
- je realistický?
- o jaký druh kompozice se jedná?
- jakých bylo na obraze použito barev?
Na základě těchto otázek je možné od sebe oddělit dvě roviny interpretace výtvarných děl - ikonografickou a ikonologickou. Úkolem ikonografie je identifikace námětu díla a porozumění jeho přímému významu, ikonologie přihlíží k formě zpracování a usiluje o rozbor hlubšího významu dílo. V praxi však nelze obě složky od sebe oddělovat, naopak, vystupují v organické jednotě a jedna doplňuje druhou.
V každém případě je v rámci vnější i vnitřní kritiky ikonografického pramene nezbytné kombinovat ikonografický pramen s jiným vhodným pramenem písemné povahy. Za zmínku stojí kombinace pramene ikonografického s pramenem literárním; nad jiné výmluvným příkladem je například anglické narativní malířství 18. století (William Hogarth aj.), zabývající se
moderními morálními tématy, jedinečný pramen k poznání rodinného života šlechty a bohatého měšťanstva, kde k dešifrování poselství obrazu a jeho symbolů je třeba disponovat základními znalostmi anglického (ev. francouzského) mravoličného románu z téhož období. Stejně jako u pramenů písemné povahy je i u pramenů ikonografických na místě jejich důkladná analýza a kritika.
Předmět i metody historicko - ikonografického bádání se řídí jinými ohledy než metody dějin umění. Rozbor estetických hodnot díla je zde druhořadý, hlavní význam má míra zřetelnosti, názornosti a realistického podání. Dílo pochybných uměleckých kvalit bývá často informativně mnohem bohatší, než rozměrné plátno slavného mistra. Z uvedených důvodů tak ikonografická metoda staví poněkud na hlavu hierarchii žánrů, kterou evropské malířství respektovalo od renesance až do začátku 19. století. Na vrcholku této hierarchie stály historické obrazy (výjevy z dějin, Bible, mytologie či klasické literatury, obrazy narativní, jejichž funkcí bylo poučit a informovat diváka), za nimi následovaly portréty, hrající soukromější úlohu. Méně významnou roli hrály žánrové obrazy (obrazy menších rozměrů s výjevy z každodenního života), zatímco krajiny a zátiší měly až do 19. století velmi nízký status. Historik, který pracuje ikonografickou metodou, musí přistupovat - z důvodů výše uvedených - k historickým obrazům s notnou dávkou kritičnosti, což do určité míry platí i pro umění portrétní, které ostatně teprve od 14. století vykazuje první náznaky individualizace při vyobrazování lidské fyziognomie. Žánrové obrazy jsou naproti tomu pramenem nad jiný výluvným, což ostatně platí i o krajinářství, vypovídajícím o dobovém reliéfu dané zeměpisné oblasti, či o zátiší, kde vedle základní informace o zobrazených "malých předmětech" (anglický termín pro zátiší je
still life, holandský
stilleven) je třeba hledat i jejich skrytou symboliku (lebka = všudypřítomnost smrti, lastura = bohatství, hudební nástroje, láhev vína = smyslové požitky, knihy = vědomosti, meč = moc).
[1] Václav HUSA - Josef PETRÁŇ - Alena ŠUBRTOVÁ, Homo faber. Pracovní motivy ve starých vyobrazeních. Academia, Praha 1967.
[2] François GARNIER: Thesaurus iconographique. Systeme descriptif des représentations. Paris 1984.
[3] Garnier, Thesaurus, s. 13.
[4] Rejstřík map srov.: Karel Kuchař: Mapy českých zemí do pol. 18. století, 1959; František Roubík, Soupis map českých zemí, I.,II., 1951, 1952; jinak především řada prací Evy Semotanové, např. Historická geografie českých zemí, Praha 2002.
[5] Daniel Roche: La culture des apparances. Une histoire du vetement, XVIIe - XVIIIe siecle, Paris 1989, s. 18.