10. téma: Prameny osobní povahy

Mezi prameny osobní povahy („ego-dokumenty“)řadíme zpravidla autobiografie (vzpomínky, memoáry, osobní a cestovní deníky) a korespondenci. V zárodečné formě se objevují (nikoli všechny žánry) ve chvíli, kdy člověk pocítil potřebu zachytit události, které se ho bezprostředně týkaly, případně se o ně podělit s druhými. Jsou odrazem chápání sebe sama a reflexí vnějšího světa, souvisí s určitou autonomií jednotlivce.
Byla to renesance, která umožnila poprvé svobodně nahlížet na každého jedince. Do této epochy spadá rozmach korespondence, autobiografií, deníků i subjektivně zabarvených cestovních zpráv.
Přestože v 16. a 17. století byly vlastní zkušenosti jedince silně ovlivněny odvoláváním se na Boha, nebyl to pouze vztah k Bohu, co určovalo identitu jedince. Změní napsat hezký dopis se stává součástí výchovy a vzdělání. Deník zatím silnější osobnostní náboj postrádá: zůstává stručným záznamem konglomerátu ryze soukromých i objektivních událostí.
Nové předpoklady pro správné pochopení sebe sama vytvořil teprve psychologický pohled (pozdního) 18. století.[1] „Moderní individuum“ je definováno dichotomií veřejného a toho soukromého. Toto dělení na dvě části představuje rys, který je typický zejména pro evropské společnosti v době po osvícenství a vyplňuje celé 19. století. Ego dokumenty jsou úzce spojeny se soukromým prostorem, jsou výrazem jeho intimity a rostoucího významu emocí.
Analýza subjektivních svědectví nám poskytuje důležité informace, přičemž ale nesmí být přehlédnuto, že tyto dokumenty jsou pro období před rokem 1800 jsou sociálně asymetrické, neboť máme k dispozici jen malé množství svědectví nižších vrstev tehdejší společnosti. Situace není o moc lepší ani pro století devatenácté.
Z jmenovaných žánrů bývají nejméně spontánní memoáry - pisatel, jenž se obrací k budoucímu čtenáři, se snaží vyhovět panujícím konvencím, podrobuje svůj text autocenzuře; také míra autostylizace bývá značná. V chronologickém sledu, s přihlédnutím ke kontextu širšího společenského dění, předkládá autor(ka) historii svého života skládající se většinou ze subjektivně reflektovaných epizod. Mužské memoáry zachycují spíše společenské dění (jak neosobní bývají vzpomínky politiků!), ženské každodenní události. Ve srovnání s osobním deníkem bývá v pamětech potlačena sebereflexe: stav vlastní duše není pro (neznámého) čtenáře vhodným tématem.
Korespondence bývá spontánnější, je svědectvím o pisateli a jeho blízkých, o společnosti a čase, v nichž žil (zde je pramenem k sociálním a kulturním dějinám); současně vypovídá o dobovém způsobu psaní dopisů a místu korespondence v životě jednotlivce i společnosti (zde je pramenem k dějinám mentalit).[2]
Třebaže díky rozšiřující se vzdělanosti přestává postupně být fenomén korespondence sociálně omezen na prostředí aristokracie a zámožného měšťanstva (ostatně v době předbřeznové se v pražských soukromých vzdělávacích ústavech pro dívky začne vyučovat – kromě jiných "nezbytností" – i umění psát dopisy, celé 19. století je pak dobou rozmachu epistolárních příruček), je to dlouho především aristokracie, kde je epistolární kultura na vysoké úrovni. V dopise nestačí povědět jen o tom, co se skutečně stalo, dopis musí být duchaplný, musí respektovat pravidla kurtoazie, musí potěšit. Dopis je zkrátka malou literární formou, mající svá pravidla, obývající svůj čas a prostor. Píše se většinou v privátním prostoru domova, v klidných chvílích příjemného rozpoložení či naopak pod vlivem smutných nebo nepříjemných událostí, kdy pisatel hledá v psaní úlevu a následné porozumění i útěchu.
Je všeobecně známé, že korespondence patřila v době, kdy cestování bylo zdlouhavé, namáhavé a občas nebezpečné, k velmi důležitému prostředku komunikace. Historici již dávno vědí, jak vydatným pramenem je i jaká úskalí skrývá. Její hlavní nevýhodou je její diskontinuita a torzovitost. Kritický přístup ke korespondenci vyžaduje konfrontovat ji s jiným typem pramenů, což však není pokaždé v plném rozsahu možné. Epistolární žánr je aluzivní a ne vždy dokážeme jednotlivé náznaky, narážky, osoby, onu ”korespondenční síť",[3] rozluštit a identifikovat. Problém bývá rovněž nedůsledná datace či lokalizace dopisu.
V aristokratickém prostředí se psaní dopisů stalo každodenní samozřejmostí, pravidelným denním zaměstnáním už v průběhu 17. století. Ve století následujícím přestaly být dopisy pouhou náhražkou osobní komunikace, pouhým zdrojem informací, prostředníkem proseb, vzkazů a příkazů… Dopis jako pramen nám tak poskytuje různé úrovně informací. Jeho obsah nabízí fakta objektivní i subjektivní. Jeho styl, volba jazykových prostředků, způsob oslovení, forma závěrečného pozdravu, to vše vypovídá o panujícím způsobu psaní dopisu, o zvycích a myšlení lidí v konkrétní časové etapě. Dopisy jsou tak autentickým literárním žánrem: vzdělaný pisatel volí pečlivě výrazy, styl, snaží se, aby jeho dopis působil neotřele, vtipně, aby zaujal. A konečně korespondenční "praxe", oběh a výměna dopisů poskytují informace o podobě a složení společnosti, v níž se sledovaná osoba pohybovala. Pilným psaním dopisů se vytvářely korespondenční okruhy – a nemuselo se pokaždé jednat jen o učený svět evropských akademií.
Dopisy vyměňované uvnitř úzké komunity rodiny a důvěrných přátel mají dvojí funkci: jednak informovat o tom, co se děje mimo místní a časový dosah adresáta, jednak být lékem proti samotě, stesku, vytvářet iluzi blízkosti pisatele a adresáta. Rodinná korespondence není určena, na rozdíl od dopisů přátelům a známým, k předčítání v salonu,[4] což neznamená, že by její forma byla méně vytříbená, výrazy méně pečlivě volené.
„Denník jest kniha, do které znamenáme vůbec vše, co myslíme, cítíme, konáme; tam ukládáme své i cizí úsudky a zkušenosti, jakož i všechny dobré zásady; abychom dle nich se řídíce, stávali se vždy v pravém slova smyslu vzdělanějšími, dokonalejšími…”[5] Těmito slovy nabádal roku 1865 dnes už neznámý a zapomenutý autor učitele a adepty učitelství k vedení deníku. V zásadě se nemýlil – jak ukazují některé ze záznamů, v deníku druhé poloviny 19. století už zdaleka nešlo jen o zachycení objektivního dění, ale často také o co nejosobitější reflexi vnitřního světa pisatele.
Lidí toužících zaznamenat události svého života nebylo v oněch dobách málo. Slovo deník - či spíše denník - nabylo na aktuálnosti a škála jeho významů se poněkud rozšířila. Už Jungmannův slovník obsahuje příslušné heslo: deník je (kromě tiskoviny či jednoho z typů modlitební knížky; tak bylo slovu rozuměno především) „což denního jest, každodenníček [...], kniha nebo registřík, ve které spisují se každého dne zprávy...“[6] V dobách velkého jazykozpytce si deník psala především šlechta, nicméně v neurozených vzdělaných vrstvách už rovněž zapustil kořínky. Jeho pisatelé připisovali výrazu stejný význam jako dnes my, kdy pod pojmem osobní deník rozumíme „chronologicky řazené, zpravidla datované osobní záznamy, pořizované v krátkých intervalech a bez časového odstupu.“[7] Deníkem je každý text, psaný primárně pro vlastní potřebu, pro vlastní potěšení, charakteristický autentičností sebevyjádření a věcnou informativností.[8] Je prostředkem duševní hygieny, zpovědníkem schopným přijmout a zaznamenat dobré i špatné, prožité i tušené. Skládá se z jednotlivých fragmentů chronologicky zpravidla určitelných, v záhlaví datovaných (byť často neúplně) nebo alespoň nadepsaných názvem příslušného dne v týdnu. Zápisy mohou - ale nemusí - začínat slovy dnes, nyní, před chvílí. Obsahují zpravidla sdělení o událostech širšího společenského dosahu, především však informace o soukromé každodennosti pisatele, o jeho přáních, snech, hodnotové orientaci. Tato poslední charakteristika odlišuje deník od všech sbírek citátů, čtenářských či pracovních zápisů, diářů a štambuchů. S jistou dávkou zjednodušení můžeme říct, že deník vykazuje tyto charakteristické znaky: Přes nepřehlédnutelnou váhavost (opakování adverbia většinou zde není náhodné) v přesné definici neváháme říct, že tradice tohoto žánru je bohatá: svými editovanými deníky se literatury zapsali jak spisovatelé (Johann Wolfgang Goethe, Henri Frédéric Amiel, Victor Hugo, Fjodor Michailovič Dostojevský, Franz Kafka, Jiří Orten, Jakub Deml a mnoho dalších), tak osoby, které proslavilo jen a jen vydání jejich zápisků (Marie Baškirecevová, Anna Franková, Nina Kostěrinová, Nina Lugovská a jiné či jiní). Ponechme stranou nedávnou diskusi o tom, kdy deník je a kdy není autentickým svědectvím;[11] ta se ostatně týká výhradně deníkové a memoárové literatury posledních desetiletí 20. století.
Osobní (případně cestovní) deník, který podrobili vědeckému zkoumání nejprve psychoanalytici stavějící na Lacanově teorii sociální identity,[12] pak literární kritici a teprve po nich historici, patří mezi prameny osobní povahy, ego-dokumenty,[13] podobně jako korespondence či memoáry. Deníky a memoáry bývají rovněž zahrnovány pod pojem „autobiografický žánr“. Obsah a dikce osobního deníku je blízká dopisu, odtud i jeho častá charakteristika jako souboru dopisů bez adresáta[14], či, jak ještě uvidíme, bez konkrétního adresáta. K denním zápisům přistupuje člověk bez představy konkrétního tvaru textu,[15] píše spontánně, bez nátlaku okolí, což, jak uvidíme, neplatí pro dětské deníky, psané na základě rozhodnutí dospělých.



[1] Ursula BECHER: Weibliches Selbstverständnis in Selbstzeugnissen des 18. Jahrhunderts. In: DIES und Jörg RUSEN (Hg): Weiblicheit in geschichtlicher Perspektive…. FRankfurt am M., 1988; Jürgen SCHLUMBOHM: Constructing Individuality: Childhood Memories in Late Eighteenth-Century…. In: German Studies 16, 1998, s. 29 – 42; Magdalene HEUSER (Hg.): Autobiographien von Frauen. Beiträge zu ihre Geschichte. Tübingen 1996)
[2] Jean HÉBRARD: La correspondence au XIXe siecle. Approche historique. In: L’épistolarité a travers les siecles. Geste de communication et/ou d’écriture. Colloque sous la direction de Mireille Bossis et de Charles A. Porter. Franz Steiner Verlag, Stuttgart 1990, s. 162. Srov. též Marie-Claire GRASSI: L’art épistolaire francais XVIIIe et XIXe siecles. In: Pour une histoire des traités de savoir-vivre en Europe. Ouvrage collectif sous la direction d’A. Montadon. Association des Publication de la faculté de Clermond-Fd., Lettres et sciences humaines, Clermont 1994, s. 301– 336.
[3] Předmluva J. Chartiera k práci Cécile DAUPHIN, Pierette LEBRUN-PÉZÉRAT, Daniele: LEBRUN-PÉZÉRAT: Ces bonnes lettres. Une correspondance familiale au XIXe siecle. Préface Roger Chartier. Albin Michel, 1995, s. 14..
[4] Catherine PELLISSIER: Les correspondences des élites lyonnaises au XIXe siecle. In: Correspondence jadis et naguere, s. 389.
[5] Co jest denník vůbec, učitelský zvláště a jaký prospěch z řádného vedení denníku pro učitele vyplývá? Škola a život, seš. 5, 1865, s. 147 – 150, s. 147.
[6] (Josef JUNGMANN): Slovník česko-německý Josefa Jungmanna..., I, Praha 1989, s. 355.
[7] Dagmar MOCNÁ, Josef PETERKA a kol.: Encyklopedie literárních žánrů. Praha 2004, s. 98.
[8] MOCNÁ, PETERKA a kol.: Encyklopedie literárních žánrů, s. 98.
[9] Teprve s rostoucí oblibou „zápiskového“ žánru přibývá autorů, kteří „beztak relativní spontaneitu tvořivé chvíle padělají a od počátku své privatissimum ´adresují´na trh. Obvykle se to dobře pozná, těžko sobě utéct.“ Jiří CIESLAR: Hlas deníku. Praha 2002, s. 35.
[10] Martine REID: Écriture intime et destinataire. In: Mireille BOSSIS (ed.): L´Épistolarité a travers les siecles. Geste de communication et/ou d´écriture. Centre culturel international de Cerisy la Salle France. Zeitschrift für französische Sprache und Literatur – Beihelf 18. Franz Steiner Verlag Stuttgart 1990, s. 21.
[11] Lubomír MACHALA: Literární bludiště. Bilance polistopadové prózy. Praha 2001, s. 33 an.
[12] Pam MORRISOVÁ: Literatura a feminismus. Brno 2000, s. 116 an. Podrobněji Beatrix DIDIER: Le journal intime. Paris 1976.
[13] Uvedeného označení se pro tento druh pramenů používá (nikoli důsledně) v německém prostředí od posledních desetiletí minulého století; vedle deníků, autobiografií, memoárů sem bývají řazeny i dokumenty právní povahy, bezděčně vypovídající o subjektivitě jednajících osob. Sr. Winfried SCHULZE: Ego-Dokumente. Annäherung an der Menschen in der Geschichte. Vorüberlegungen für die Tagung „Ego - Dokumente”, in: Winfried SCHULZE (Hg.): Ego-Dokumente. Änneherung an der Menschen in der Geschichte. Berlin 1996.
[14] REID: Écriture, s. 21, 23; srov. též Verena von der HEYDEN-RYNSCH: Écrire la vie. Trois siecles de journaux intimes féminins. Traduit de l´allemand par Philippe Giraudon. Gallimard 1998, s. 12.
[15] CIESLAR: Hlas deníku, s. 35.