2. seminář

Kultura je souhrnný sociologický pojem, který v nejširším slova smyslu označuje všechno to, oč byla přírodní skutečnost lidským přínosem v minulosti a přítomnosti rozmnožena anebo přetvořena (s vyloučením jevů lidské biologičnosti a jevů veskrze individuálně psychických). Termín kultura (přenesený z prvotního svého významu agrikulturního na oblast lidskou, srv. Ciceronovo: „cultura animi”) bývá někdy úže vztahován jen na kulturní útvary ryze duchové (teoretické, etické, estetické, nábož.), které mají hodnotu samy o sobě, kdežto technika, hospodářství, hmotná organisace společnosti, které jsou povahy spíše prostředečné a užitkové, jsou zahrnovány v protikladný pojem civilisace. Tato pojmová kontradikce je běžná zvláště v německém okruhu myšlenkovém, zatím co sociální myšlení anglosaské a francouzské chápe poměr obou pojmů zhusta právě opačně. Protiklad obou pojmů nemá s hlediska sociologického zvláštního významu, protože i technika i hospodářství, materiální organisace společnosti vůbec, jsou částmi kulturního celku a jím určovány stejně jako útvary ryze duchové. Termínů [Kultura] a civilisace se užívá tudíž v sociálních vědách i záměnně. Někteří sociologové vystihují termínem civilisace speciální fáze pokročilejší [Kultura]-y (spec. sociální zřízení novodobé společnosti).

[Kultura] je jev specificky lidský. Člověku, aby žil, nestačí přizpůsobení přírodnímu prostředí samo o sobě. Aby ukojil své tendence a zájmy jednak povahy biopsychické, jednak navozené sdružením lidských individuí (sociální situací), utváří duchovní a hmotné objekty pro všechny tyto své potřeby. Proces objektivace je základním jevem kulturním. Jím buduje člověk nové, kulturní prostředí, jež mu jest jednak životně ochranným, jednak dále kulturně rozvojným. Ani v nejprimitivnějších způsobech života společenského nejsou primární potřeby životní (výživa, obrana, reprodukce, bydlení a j.) ukojovány pouze na úrovni animálně fysiologické, nýbrž vždy i prostřednictvím jistých kulturních artefaktů, podle jistých kulturních pravidel, imperativů a pod. Bezkulturní „přírodní” člověk je fikcí. Kulturní objektivace jsou jednak čistě kulturní (na př. mravnost, právo, věda, náboženství), jednak obsahují i přírodniny, upravené kulturní činností (technika, hospodářství, hmotná organisace). Podrobnější klasifikace kulturních objektivací je předmětem sociologie. Kulturní útvary vznikají, trvají, šíří se a hromadí se v prostoru a čase. Jejich navršování nemá však povahy mechanického spojování či pouhé akumulace. [Kultura] tvoří vždy celek. Je utvářena tak, že jednotlivé útvary ji skládající přes svou poměrnou autonomii vykazují vzájemnou souvislost, spojitost a přizpůsobenost tvarovou a funkční, kterou sociologie vystihuje pojmem sociálního konsensu (v. t.). Čím je kulturní celek vyspělejší, tím složitější jsou vzájemné vztažnosti útvarů a tím diferencovaněji probíhá dění kulturní. Základní kulturní souvislosti určují kulturní prototyp. Kulturním prototypem jakožto pojmovou zkratkou vyjadřujeme základní osnovnou vazbu dané [Kultura]-y. Z funkčního pojetí [Kultura]-y plyne metodika studia, jejíž nejobecnější princip, platný pro veškeré vědy, obírající se kulturní skutečností, stanoví: kulturní jev nemůže být vyňat z celkové kulturní situace, nýbrž musí být zkoumán ve svých kulturních souvislostech, tak, aby jeho kulturním zařazením bylo nalezeno jeho vlastní funkční určení. Příkladem budiž uvedeno: Stejný kulturní výtvor, na př. nástroj, má při naprosté tvarové totožnosti jinou funkci v oblasti hospodářské, kultové, vojenské a pod., což konkretně znamená rozdílný způsob užití, rozdílné kolektivní představy s ním spojené, jiný způsob jeho normování a hodnocení. - Kulturní jevy jsou podmíněny funkčně, celistvě, jednotou vzájemného působení všech činitelů kulturního celku. Nemohou být plně vysvětleny, bere-li se jako výlučný nebo zcela převažující kulturotvorný činitel jediná kategorie sociální (příkladem takového sociologického monismu je marxistický výklad [Kultura]-y jako nadstavby, hýbající se dialektickým pohybem hospodářské základny). Tím méně lze dojíti jádra kulturního výkladu, jestliže se povaha jevu kulturního vysvětluje vlivy prostředí přírodního (determinismus geograf.) nebo dědičností rasovou. Zeměpisní činitelé nebo vlastnosti rasové mají význam ponejvíce jen limitující. Kulturní skutečnost se nedá převáděti na oblast řádově nižší. Má svou vlastní zákonitost, která nemá charakteru té nutnosti, jaká je vlastní zákonům přírodním, nýbrž má spíše ráz pravidelností-tendencí. -Základní vědou o [Kultura]-ře je sociologie jak ve své části obecné, tak ve svých oddílech speciálních. Zákonitostmi sociologickými jsou postihovány funkční vztahy a souvislosti kulturních útvarů a činností. Starší sociologie 19. stol. si stavěla jako nejvlastnější úkol otázku typických forem kulturních a jejich zákonité následnosti, chtějíc tak ustaviti jakousi obecnou teorii [Kultura]-y, speciálně kulturního vývoje. (V posledně uvedeném bodě splývala téměř s filosofií dějin.) Když se v pozdějším svém vývoji sociologie dostává na cesty konkretního výzkumu, ustupují její kulturně-synthetická hlediska značně do pozadí. Nejpříznačněji se to jeví v otázce kulturního vývoje. Prvotní evolucionismus, konstruující apriorně přímočarou dráhu vývoje [Kultura]-y, byl postupně nahrazován novými teoriemi (na př. teorií vývoje cyklického, paralelního atd.), aby nakonec i sám pojem vývoje se rozplynul v t. zv. teorii kulturních změn, jejichž činitelé a výslednice jsou předmětem úzce pojatého monografického zkoumání. Problém periodisace kulturního vývoje zůstává přitom stále ve svých počátcích. - V současné vědě o společnosti se dějí pokusy ustaviti samostatnou „kulturní sociologii”. Tak německý její představitel Alfred Weber klade jí za úkol, aby zkoumala historicky-konkretní konstelace kulturního života, hledala v nich typické útvary a typické vývojové řady, šetříc však stále historické konkretisace. Každá [Kultura] má svou vlastní fysiognomii a vlastní fázovost. Weber postupuje metodou historicko-sociologické analysy. - Nové podněty ke studiu [Kultura]-y přinášejí některé novější školy v etnologii a antropologii. Kulturně-historická škola v etnologii (L. Frobenius, zvláště však F. Gräbner, W. Schmidt, G. Elliot Smith a j.) je reakcí proti dřívějšímu etnologickému evolucionismu. Podle ní podobné kulturní jevy, vyskytující se i ve vzdálených kulturních soustavách, pocházejí z jednoho střediska, odkud se na své dnešní místo dostaly mnohonásobnými migracemi (difuse [Kultura]-y). Vývoj záleží v podstatě z migrací mechanicky probíhajících. Význam pozdějších kulturních invencí je velmi omezen. Kulturní podobnosti rozvrhuje kulturně-historická škola v kulturní kruhy (Kulturkreise), kterými se rozumějí jednak skupiny soudržných jevů kulturních, jednak jejich zeměpisné rozšíření. Skutečné kulturní soustavy jsou směsmi kulturních kruhů. Jednostrannosti a obecné konstrukce, jimiž jsou výklady kulturně-historické školy zatíženy, se staly podnětem obsáhlých kritických kontroversí. - Kulturně-antropologická škola, jejímiž představiteli jsou po výtce Američané F. Boas, A. Goldenweiser, A. L. Kroeber, R. H. Lowie, Clark Wissler, klade hlavní váhu na thesi, že kulturní jev může být vyložen jen z preexistující nebo koexistující kultury. Zavádí pojem kulturního vzorce (culture pattern) neboli konfigurace, t. j. v podstatě strukturálního utváření kulturního jevu. Nově vzniklé nebo nově přijaté kulturní jevy se připodobňují kulturnímu vzorci. Také kulturně-antropologická škola rekonstruuje kulturní okruhy, jež však chápe spíše jen geograficky. Připouští existenci konvergencí (v. t.) a paralelního vývoje. - Předcházející charakteristiku některých význačných směrů vědeckého studia [Kultura]-y třeba doplnit aspoň odkazem na řadu speciálních věd kulturních, jako jsou věda o umění, o náboženství atd. Srovnávací a synthetické zavrcholení všech věd o [Kultura]-ře zůstává úkolem budoucnosti. Dosavadní pokusy nepokročily příliš nad úroveň kulturně - nebo dějinně filosofických konstrukcí, třebas nepostrádají myšlenkové původnosti. Platí to o kulturní morfologii O. Spenglera i o K. Breysigově teorii vývojových stupňů [Kultura]-y, o kult. filosofii D. Koigena, o skupině filosofů [Kultura] kol něm. revue Logos a j.

Ottova encyklopedie nové doby: díl 6, strana 969.

Otázka:
Základní teze definice a její kontextualizace