Švédský filosof zná Patočku a čte Havla

26. 3. 2021

Jako lídr excelentního týmu se podílí na výzkumech, které souvisí s filozofickými otázkami. V současné době si jich klade hned několik a na problémy se dívá z různých úhlů pohledu. „O to se snažíme i v našem centru. Jen takto se můžeme naučit kritickému myšlení. Bez něj by byla filozofie mrtvá,“ říká doc. Niklas Forsberg.  Švéd, který v Pardubicích žije a pracuje už tři roky v Centru pro etiku Fakulty filozofické.

Jak se švédský vědec-filozof dostane do Pardubic?

Na univerzitě jsem od července 2017. Ale už dříve mě oslovila současná kolegyně Kamila Pacovská s tím, jestli bych neměl zájem společně s ní pracovat na projektu. Potkali jsme se několikrát a nabídka práce mě velmi zaujala. V tu chvíli byla ještě myšlenka na stěhování do České republiky velmi abstraktní. Nepředpokládal jsem, že získat grant na založení Centra pro etiku bude reálné.

Proč?

Tyto granty jsou obrovské a konkurence velká. Navíc práce, kterou v centru děláme, je trochu mimo mainstream. Znamená to, že šance na vyplacení velkého grantu je ještě menší. Pamatuji si, jak jsem byl překvapený, když mi Kamila zavolala a řekla: „Tak to vypadá, že se stěhuješ do České republiky!” Byl to pro mě šok. Ale ve skutečnosti to byla příležitost, která se neodmítá. Je to skvělý projekt, centrum se vyvinulo v úžasnou výzkumnou instituci. Jsem opravdu rád, že jsem dostal šanci být jeho součástí.

Jakému výzkumu se věnujete?

Centrum se skládá z více než tuctu badatelů a jedenácti doktorandů z celého světa. Je velmi složité říct něco o všech výzkumech, kterými se právě zabýváme. Snažili jsme se získat filozofy, kteří pracují na různých věcech a vycházejí z různých tradic a myšlenkových směrů. Nechci tvrdit, že v tom, co děláme, neexistuje jednota. Ale pro mě je opravdu důležité, aby filozofie mohla být různorodá a mnohostranná.

Co to znamená?

Filozofie potřebuje „pestrou stravu“, jak řekl Wittgenstein (Pozn. red. Ludwig Josef Johann Wittgenstein jeden z nejvlivnějších filosofů 20. století). Filozofové, kteří se upínají k jedné myšlence, jednomu filozofovi nebo k jednomu způsobu myšlení, mají tendenci se stát dogmatickými. Což je nezdravá mocenská struktura, která kazí kritické myšlení. Naši doktorandi mohou mít své určené školitele, ale je opravdu důležité, aby se vzájemně sešli a učili se od sebe navzájem. Jako vedoucí výzkumu samozřejmě dělám také spoustu věcí, které nejsou spojeny s výzkumem, a jsou mnohem méně zajímavé.

Chceme studenty, kteří mají své vlastní filozofické otázky a problémy a jsou v nich zakotveni. Tím přinášejí do centra něco nového. Dívat se na věci z různých úhlů pohledu je podle mého názoru skutečně hlavní věc, kterou děláme, nebo se o ni snažíme. Bez toho se nelze učit kritickému myšlení. Bez něj je filozofie mrtvá.

Myslím si, že touha řešit témata z různých úhlů, aniž bychom vycházeli z předem dané filozofické metody nebo myšlenkového směru, nás odlišuje od mnoha dalších výzkumných programů a center. S filozofickými problémy se setkáváme každý den, jsou všude kolem nás.

O čem vy sám přemýšlíte v této nezvyklé době?

Situace, v níž se nacházíme, je velmi obtížně řešitelná. Filozofové už přišli s řadou zajímavých otázek. Některé z těch relevantnějších se týkají pojmů komunita a solidarita, a také vztahů k našim sousedům. Byli jsme nuceni se naučit, jak moc jsme v tom společně. Pokud jde o pojem „soused“, myslím, že mnoho lidí si díky této době uvědomuje, že jejich soused není jen někdo, kdo žije vedle, ale člověk z druhé strany světa, a že zvířata jsou v komplikovanějším smyslu také naši sousedé.

Covid-19 skutečně zpochybnil prioritu jednotlivce, která je charakteristická pro současnou společnost. Také změnil náš pohled na určité nezbytnosti, které byly dříve považovány za nemožné. Mám na mysli například klimatickou krizi. Říká se, že nelze snížit znečištění, uzavřít letecký provoz, a tak dále. Ale jakmile je v sázce váš život, a nejde pouze o obsah vaší peněženky… snížení počtu letů se nakonec ukázalo jako docela možné! Nicméně se obávám netrpělivosti, kterou pozoruji u sebe i u ostatních. Mám obavy z toho, že lidé budou velmi nedočkaví a budou se chtít ihned vrátit zpět do stavu před krizí. Možná by se člověk měl v tuto chvíli trochu zaměřit na trpělivost. Učit se pomalu je dnes jasně podceňováno.

Pocházíte ze Švédska. Kde jste působil?

Absolvoval jsem jak vysokoškolské studium i doktorát na univerzitě v Uppsale. V té době jsem měl štěstí, že jsem mohl studovat u profesorů, kteří měli velmi široký rozhled a otevřenou mysl. Také jsem se zúčastnil několika přednášek na chicagské univerzitě - buď jako hostující doktorand, nebo jako výzkumník s podporou Fullbrightova stipendia. Univerzity Uppsala i Chicago jsou instituce, kde jsem se hodně naučil. Bez ohledu na to, jak moc se toto oddělení změní, část mého srdce tam vždy zůstane. Chicagská univerzita podporuje dobré myšlení a soběstačné doktorandy.

Než jsem přišel do Pardubic, pracoval jsem na Helsinském kolegiu pro pokročilá studia (HCAS). Jde o velmi široký institut, kde se setkávají vědci ze všech různých oborů. V mnoha ohledech je to fantastické místo. Jsem rád, že jsem mohl studovat a pracovat na místech, kde se filozofii nepřistupuje jako introvertní disciplíně, více či méně nepřátelské k životu.

V centru pro etiku působí lidé z různých koutů světa. Jaká je jejich vzájemná spolupráce?

Je to jedna z věcí, které na centru opravdu miluji. Pocházíme z celého světa. To znamená, že jsme takovou obrovskou studnicí zkušeností, kulturních dědictví… Přináší nám to velmi přirozenou a nezbytnou formu sebereflexe. Někdy se ovšem objeví nevědomost a předsudky. Člověk si uvědomí, že věci, které považoval za samozřejmé, například z pohledu Švéda, ostatní za samozřejmost nepovažují. Sdílení filozofického prostoru s lidmi z celého světa přináší tolik radosti a tolik podnětů k přemýšlení. Perspektivy a zkušenosti se prolínají a odlišují.

Který světový filozof patří mezi vaše oblíbené?

Těch je několik, s jejichž myšlenkami se nejvíce ztotožňuji. Jsou jimi Iris Murdoch, J. L. Austin, Stanley Cavell a Ludwig Wittgenstein. Tito myslitelé jsou má krevní skupina. Jakmile se podíváte zpět na mou myšlenkovou historii, zjistíte, že se snažím vést dialog s velmi odlišnými filozofy z různých tradic. Moje disertační práce byla o francouzském filozofovi Jacquesovi Derridovi. Poté jsem napsal monografii o Iris Murdochové. A moje nejnovější kniha pojednává o J. L. Austinovi. A mezi svými monografickými pracemi jsem psal o velkém počtu myslitelů z různých kulturních prostředí, a také o velmi odlišných tématech.

Koho z českých filozofů máte rád?

Abych byl upřímný, české filozofy tolik neznám. Ten, jehož znám nejlépe, je také vaším nejznámějším. Jan Patočka. Začal jsem číst a psát o Václavu Havlovi, což mi přišlo nesmírně zajímavé a obohacující. Souvisí to se snahou poznávat a porozumět jiné zemi, její kultuře a dědictví. Nejsem výslovně fenomenolog jako Patočka ani politický myslitel jako Havel. Pokud bych tedy musel říci, kdo z českých filozofů je mi nejblíže, byl by jím Ondřej Beran, se kterým sdílím svoji kancelář. Tato blízkost není primárně prostorová. Ondřej je zajímavý myslitel, který přemýšlí o konkrétních věcech způsobem, který se mi líbí.

Vrátíte se zpět do Švédska, až projekt v roce 2022 skončí, nebo zůstanete v České republice a budete pokračovat ve výzkumu?

Prozatím nevím. Pro mě je opravdu důležité, aby centrum žilo dál a zůstalo místem pro dobrý a seriózní výzkum. Doufám, že nikdy úplně nezpřetrhám vazby. Mám dvě dcery a chci, aby strávily další roky ve škole v zemi, v níž se mluví jejich rodným jazykem. Tohle nemohu a nebudu přehlížet. Plánuji se zapojit do pokračování centra bez ohledu na to, co se bude dále dít. Kde bude můj vlastní výzkum a jeho zaměření za dva roky, nedokáži odhadnout.

Jak se vám líbí v Pardubicích?

Pardubice mám rád. Velikost města se ještě zmenšuje, zvláště nyní v aktuální pandemické situaci. Praha je jen hodinu cesty a za normálních okolností se necítím být tak uzavřený. Máme velké štěstí, že jsme dost velkoryse financováni, abychom do Pardubic mohli zvát lidi a pořádat konference a workshopy. Jenže tato otevřenost se také dost změnila, protože vidíme svět pouze prostřednictvím našich obrazovek a monitorů notebooků. Pardubice jsou stejně jako všechna ostatní místa na světě postiženy pandemií. Těším se, až se světu znovu otevřou. Pardubice jsou pěkné město, kulturní dědictví zde i ve zbytku České republiky je prostě úžasné. Navíc se všichni členové centra stali mými blízkými přáteli. Takže je to příjemné místo, kde nacházím sám sebe.

Co říká o sobě Niklas Forsberg

Jsem Švéd. Otec dvou dětí. Filozofii jsem studoval ve švédské Uppsale, a také působil na univerzitě v Chicagu. Než jsem přišel do Pardubic, žil jsem a pracoval v Helsinkách. Jako pro většinu akademiků s dětmi jsou pro mě „koníčky“ bezpředmětným pojmem. Když už mám přeci jen čas, každou volnou chvíli hraju na klavír. Hudbu jsem měl vždycky moc rád. Nejsem sice skvělý, ale je to chvíle, kdy můžu vypnout. Ve Švédsku máme na venkově dům, kde se během léta snažím trávit co nejvíce času.

Tento text najdete v exkluzivním vydání univerzitního Zpravodaje, v tištěné i on-line podobě.

TEXT: Věra Přibylová/FOTO: archiv UPa