Cizinci v Centru pro etiku. Pracovat na univerzitě je baví

18. 8. 2020

Matti Syiem je studentka z malého indického města jménem Shillong. Philip Strammeer je student z německého Stuttgartu. Oba jsou doktorandi na Fakultě filozofické a působí v Centru pro etiku. Ona se zabývá v rámci výzkumu pocitem hanby a viny, on morálkou. Jak se jim žije a studuje v Pardubicích? A jací jsou podle nich Češi?

Co vám proletělo hlavou, když jste zjistili, že jedete do České republiky?

Philip: Myslím, že to bylo něco jako „Ok, proč to nezkusit“. Musím přiznat, že jsem z toho nebyl bůhvíjak nadšený, protože jsem o České republice nevěděl prakticky nic, neměl jsem zde žádné přátele a musel jsem opustit své kamarády a rodinu ve Stuttgartu. Zároveň mě také zajímalo, co mi může tato tak blízká, a přesto neznámá země nabídnout.

Matti: Bylo to největší překvapení mého života! Do PhD programu jsem se přihlásila na poslední chvíli a nebyla jsem si jistá, jestli mě vůbec přijmou. Bylo těžké si představit život v nové zemi. Neměla jsem vůbec tušení, co můžu očekávat, ale také jsem se těšila na nové změny v mém životě – navazování nových přátelství, poznávání nové kultury, objevování nových míst.

Čemu se věnujete v Centru pro etiku na Fakultě filozofické?

Philip: Věnuji se doktorskému studiu v oboru filosofie, přesněji morální filosofie, byť důležitou roli v něm hraje také estetika. Zajímají mě zkušenosti, díky kterým se mění naše chápání morálky. Jednoduše řečeno: zajímá mě, jak nás mohou morální idoly inspirovat k tomu, abychom se stali lepšími lidmi. Centrum pro etiku je pro řešení takových otázek dobrým místem, neboť se zaměřuje na etiku běžného života a mnozí z jeho vědců se tématem změny morálky zabývají.

Matti: Jsem v polovině svého doktorského studia, zaměřuji se na souvislost mezi emocemi a morálním vývojem. Obzvláště mě zajímá pocit hanby a viny. Jelikož tyto emoce bývají líčeny jako temné a negativní, já se spíše snažím odhalit jejich pozitivní stránku a to, jak mohou pozitivně ovlivnit naše morální životy. Práce v centru je velmi inspirativní, protože jsme úzce semknutá skupina a všichni jsme úzce spjati s prací toho druhého, což je velmi užitečné.

Jaký je váš oblíbený etický citát? Motto?

Matti: (smích) Já nikdy neměla příliš paměť na citáty, takže na tuto otázku bohužel nemůžu odpovědět.

Philip: V tuto chvíli si myslím, že by to byl Hegelův krásný výrok: „Der Schein ist dem Wesen wesentlich“. Kvůli jeho komplexnímu významu a poetickému rozměru jej do angličtiny nelze zcela přeložit, ale bylo by to něco jako „Vzhled (záře) je pro bytí zásadní“.

Během letního semestru jste pořádali kurz angličtiny o lásce a přátelství. Jaký z toho máte pocit?

Philip: Jaký mám pocit z lásky a přátelství, nebo jaký mám pocit z kurzu na toto téma? No, vlastně mám z obojího dobrý pocit – je to pozitivní téma, a to jak v životě, tak v teorii. Chtěl jsem na toto téma uspořádat kurz, neboť je v současné etice zcela ostudně zanedbáváno, byť si myslím, že má naprosto zásadní význam. O lásce a přátelství je těžké říci něco jednoznačného, a právě to je ten důvod, proč si myslím, že se mu filosofové mají tendenci vyhýbat. Ale pokud se podíváme na naše životy, okamžitě zjistíme, že oba fenomény hrají u většiny zásadní roli. Proto jsem při koncipování kurzu neměl na mysli žádnou konkrétní cílovou skupinu – všichni k tomu máme co říct.

Matti: Takže, když jsme uvažovali nad konceptem kurzu, přišel Philip s tímto tématem a já ho v tom podpořila. Považuji to za skvělé téma, které, jak zmínil Philip, je v současné etice dosti přehlíženo. Přestože jsme museli přesměrovat výuku na relace přes Zoom (kvůli karanténě) a sem a tam jsme měli technické problémy, téma bylo natolik zajímavé a důležité, že jsme měli co dělat od začátku do konce kurzu. Byla to pro mě velká zkušenost – diskutovat o lásce a přátelství z velmi odlišných úhlů. A kromě bakalářských studentů se k nám přidali i někteří doktorandi.

Je to poprvé, co žijete v zahraničí?

Matti: Ano, toto je můj první delší pobyt v zahraničí. Hlavním důvodem, proč jsem se přestěhovala do Pardubic, bylo Centrum pro etiku. Když jsem v e-mailu od kamaráda uviděla nabídku ke zdejšímu doktorskému studiu, hned jsem věděla, že si musím podat přihlášku. Centrum se specializuje na výzkumná témata, která mě velmi zajímají, přičemž v Indii bych takovou příležitost neměla.

Philip: Ne, v posledních deseti letech jsem žil v různých zemích. Do České republiky jsem se rozhodl přijet hlavně proto, že mi byla za napsání mé doktorandské práce nabídnuta na univerzitě slušně placená pozice, navíc mezi vědci, z nichž většina se zajímá o stejná témata jako já – to znělo jako velmi výhodná nabídka.

Jak se vám tady žije?

Matti: Zpočátku to bylo docela těžké, protože jsem se musela přizpůsobit novému jazyku a novému způsobu života. Ačkoliv pocházím z malého města, téměř deset let jsem žila ve velkých městech v Indii. Takže jsem se musela znovu přizpůsobit pomalejšímu životu. Ale dnes, navzdory občasným odměřeným pohledům a nevlídným poznámkám, se už necítím jako cizinka. Začínám si užívat zdejší tempo života. Mám pocit, že se město a jeho obyvatelé otvírají způsobem, který by předtím nebyl možný. Také jsem zde potkala spoustu skvělých lidí. Ale z praktického hlediska je pro mě život v Pardubicích kvůli omezené znalosti češtiny stále obtížný.

Philip: Já popravdě nebydlím v Pardubicích, ale v Praze. Měl jsem velké štěstí, neboť jsem sehnal velký pokoj v krásném bytě ve skvělé části Prahy, takže v tomto ohledu to rozhodně těžké nemám. Někdy mi připadá trochu smutné, že Češi, se kterými jsem se dosud setkal, bývají obvykle spíše rezervovaní, i když mluví anglicky. Nevím, jestli je to proto, že jsem cizinec, nebo zda to je součást české mentality, ale samozřejmě bych se s některými Čechy rád spřátelil. Naštěstí to pro mě není velký problém, protože v Centru mám skvělé kolegy.

Philipe, a proč ses rozhodl žít v Praze?

Prvním důvodem je, že jsem dostal šanci přestěhovat se do velkého bytu v krásné části města. Druhým důvodem je to, že se mi líbí živost velkého města. Dělat filozofii je často spíše osamělou záležitostí, takže být pak v rušném prostředí není špatné. Miluji Prahu, zejména od jara do podzimu.

Máte nějaké oblíbené místo v Pardubicích, Praze či České republice, kam se uchýlíte, když chcete od všeho utéct?

Matti: Takovým místem v Pardubicích by pro mě byly asi turistické a běžecké stezky u řeky Labe – skvělé místo pro odpočinek po dlouhém dni, zvláště krásné jsou během letních a podzimních večerů.

V Praze ráda navštěvuji kavárny a zamilovala jsem se do evropské kultury kávy. V Indii máme podobně silnou kulturu čaje. Jednou za čas se také ráda vydám do Prahy a toulám se po různých historických a kulturních památkách.

Určitě bych ráda častěji vyrážela z Pardubic na český venkov, který je podle mě krásný a malebný.

Philip: V Pardubicích by to pravděpodobně byl malebný průplav u automatického mlýna s kavárnami a „uvíznutou“ lodní restaurací. V Praze se mi moc líbí náměstí Jiřího z Poděbrad mezi Vinohrady a Žižkovem. Je lehce snobské, ale jeho živý farmářský trh a množství kaváren mu dodávají téměř středomořskou atmosféru. Na jaře se chci vydat na túru do Krkonoš, tam by se mi myslím mohlo líbit.

Co říkáte na českou kulturu? Jídlo, lidi, jejich smysl pro humor?

Matti: Na české kultuře mě fascinují odlišné tradice a to, jak jsou stále hluboce zakořeněny v českém způsobu života – od Velikonoc do Vánoc a všech dalších tradic (zejména česká velikonoční pomlázka). I když také pocházím ze země prodchnuté tradicemi, něco jiného je setkat se s velmi odlišnými tradicemi v jiné kultuře a porozumět jim.

Pokud jde o jídlo, přiznám se, že si občas rád dám nějaké těžké české jídlo, ale ne každý den. Dostal mě tatarák, protože jsem nikdy předtím nic takového nejedla. A musím říct, že je těžké držet krok s českým způsobem pití piva (snažila jsem se, ale byl to debakl!).

Je těžké zobecnit, jací jsou Češi. I když na první pohled vypadá většina rezervovaně, myslím, když se s nimi seznámíte blíže, ona odměřenost se vytratí – dokáží být velmi vřelí a ochotní. A to říkám to z vlastní zkušenosti. Přesto přiznávám, že ona vnější rezervovanost může někdy způsobovat problémy cizincům, jako jsem já. Ve formálních prostředích, jako jsou kanceláře a obchody, zejména když zde existuje jazyková bariéra. Jejich smysl pro humor je úžasný a dokáže mě rozesmát: je suchý, cynický, umí si udělat srandu ze sebe samých.

Philip: Z toho, co jsem dosud zažil, se zde do jisté míry cítím jako doma. Je to i proto, že moje babička pocházela z České republiky, a přestože to byla Němka a po druhé světové válce byla ze země vyhnána, zdědila velkou část české kultury. Díky ní jsem poznal třeba českou kuchyni, kterou mám moc rád, když je jídlo dobře připraveno – i když na můj vkus je někdy příliš těžká a moc orientovaná na maso. Co mi připadá celkem zvláštní, je česká tendence chodit na oběd v 11 hodin nebo i dříve. Je to čas na lehký brunch, ne na guláš a velké pivo.

Pokud jde o lidi, mohl bych toho říci mnoho, ale omezím se jen na jeden pozitivní a jeden negativní rys: nelíbí se mi způsob, jakým lidé interagují v rámci institucionálních hierarchií. Když musíte jít k lékaři nebo na úřad, ale týká se to i oblasti služeb, je dosti pravděpodobné, že ti „u moci“ se k vám nebudou chovat příliš slušně. Beru to jako pozůstatek bývalého režimu, který, jak doufám, z české společnosti brzy vymizí. Co se mi však na Češích hodně líbí, je to, že nikdy nejsou dotěrní nebo vlezlí a celkově jsou to klidní a mírumilovní lidé. A toho si velmi cením.

Česká kultura se té německé překvapivě v mnohém podobá – těžká jídla, vážní lidé, pivo, smysl pro pravidla a pořádek. I když je to vlastně těžké říci, protože německá kultura je z historických důvodů mnohem více heterogenní než česká kultura. Určitě ale existují i určité rozdíly. Němci například milují cestování. Každý kout světa je plný německých turistů. Zdá se, že Češi to mají dosti jinak, pokud to tak mohu říci, spíše jim vyhovuje trávit letní prázdniny ve své zemi.

Zdá se také, že Němci si stěžují mnohem více než Češi, což podle mého názoru opět souvisí s nedávnou historií. Samozřejmě, pokud si někdo stěžuje neustále, je to pruda, ale zároveň se domnívám, že zdravá kultura veřejné kritiky je dobrá věc, zejména ve společnosti, která stále pociťuje ozvěny komunistického režimu.

Kdy jste se dozvěděli o kontaktním místě EURAXESS na Univerzitě Pardubice? Můžete nám říci, jak konkrétně vám kontaktní místo na univerzitě pomohlo?

Philip: Dozvěděl jsem se o něm díky tobě, drahá Caroline. Jelikož teď bydlím v Praze, a protože v České republice té pomoci opravdu tolik nepotřebuji, nabídky EURAXESS tak často nevyužívám. Určitě mi však pomohli s některými administrativními formalitami a z toho, co jsem viděl a slyšel, je zřejmé, že těm, kteří to potřebují, nabízejí velkou pomoc. Kromě toho skýtají večírky EURAXESS skvělou příležitost setkat se s lidmi z celého světa.

Matti: Mám to podobně jako Philip, EURAXESS znám díky tobě, Caroline, která jsi mi jej coby koordinátorka EURAXESS blíže představila. Řekla bych, že na EURAXESS jsem závislá a konkrétněji na tobě, Caroline, téměř ve všem – počínaje mou žádostí o vízum a prodloužení pobytu, přes pomoc s lékaři a konče třeba instalatéry. Zúčastnila jsem se také některých akcí pořádaných EURAXESS, včetně prohlídky města Pardubice, vánočních večírků a semináře „Práce s češtinou“.

Co kromě studií děláte v České republice?

Matti: Kromě výzkumu jsem začala vyučovat angličtinu na jazykové škole a doufám, že v blízké budoucnosti dostanu nějaké další nabídky výuky. A taky jsem nedávno začala trochu sportovat, dělám jogging a hraju squash.

Philip: Většinu času trávím čtením a psaním, což je asi docela překvapivé. Ale jak jsem již zmínil, raději to dělám v živém prostředí, a proto často pracuji v pražských kavárnách. Kromě toho rád zajdu s přáteli na pár piv a dobrý pokec. Na jaře a v létě však rozhodně více prozkoumám český venkov – chci chodit po horách, zajet na Kunětickou horu, navštívit Olomouc a další zajímavá místa.

Podařilo se vám zde najít si nějaké kamarády, navázat kontakty?

Matti: Ano, popravdě spoustu. Kromě svých kolegů jsem hodně přátel získala na setkáních Beer Embassy.

Philip: Jak jsem již řekl, moji přátelé jsou většinou moji kolegové. To je milé, protože jsou skvělí – ale samozřejmě bych se zde cítil více doma, kdybych se seznámil i s místními.

Kdyby se někdo chystal z Indie a Německa do Pardubic, jakou radu byste jim dali?

Philip: Doporučil bych jim, aby se učili česky, zvláště pokud budou žít v Pardubicích (v Praze hodně lidí mluví anglicky). Také bych jim řekl, zejména pokud pocházejí z otevřenější a extrovertnější kultury, aby si zjistili, jaké mezinárodní skupiny zde jsou, a zašli na jejich setkání, kde je snadné poznat příjemné lidi.

Matti: Myslím, že Philip dal velmi dobrou radu, ale ještě bych dotyčné osobě doporučila, aby se mentálně připravila na vízový proces, který může být docela deprimující a odrazující, a také aby se spojil s tebou, Caroline, a to hned po příjezdu.

Jak dlouho ještě v Pardubicích zůstanete?

Matti: V České republice jsem už dva a půl roku a plánuji zde zůstat další rok a půl.

Philip: Jsem tu rok a čtyři měsíce a pravděpodobně zde ještě další dva roky zůstanu.

 

 

 

TEXT: Caroline Novák-Jolly