Jiří Studený: Každý si vaříme vlastní medicínu z vnitřních i vnějších přísad. Tyto svébytné světy pak sdílíme

Jiří Studený: Každý si vaříme vlastní medicínu z vnitřních i vnějších přísad.
Tyto svébytné světy pak sdílíme
22.02.2016
Jiří Studený působí na Katedře literární kultury a slavistiky Fakulty filozofické
Jiří Studený působí na Katedře literární kultury a slavistiky Fakulty filozofické
Foto: Fotoarchiv Univerzity Pardubice
Studenty učí tvůrčímu psaní a rozvíjí jejich kritické a kreativní myšlení. Mladých šikovných autorů mu za ta léta prošlo pod rukama hned několik a literatura podle něj žije. Své verše publikuje pod pseudonymem Dr. Krejzyberd. Zatím poslední kniha, za kterou Jiří Studený z katedry literární kultury a slavistiky společně s kolegy stojí, analyzuje ženskou polistopadovou prózu.
V knize Sedm statečných a spol. jste spolu s kolegy podrobili literární kritice prózu psanou ženami po roce 1989. Jak toto autorské dílo vzniklo?
Autorský tým členů naší katedry literární kultury a slavistiky byl tentokrát posílen dvěma hostujícími polskými badatelkami, jmenovitě doktorkou Aleksandrou Pająk a profesorku Joannou Czaplińskou ze spřáteleného Ústavu slavistiky Opolské univerzity. Zejména analýza fenoménu postpaměti v románech Radky Denemarkové, Kateřiny Tučkové a Jakuby Katalpy z pera doktorky Pająk přitom ukázala, že náš původní záměr, totiž prozkoumat vybraná díla současné české prózy psané ženami z různých, často výrazně odlišných metodologických, ale též kulturních a jazykových perspektiv, byl správný a tématu adekvátní. Rovněž během pardubického setkání nad rozpracovanými studiemi, jehož ozdobou bylo autorské čtení Jany Šrámkové, která nás navštívila vzdor vysokému stupni těhotenství, mimo jiné i proto, aby si vyslechla jeden z příspěvků věnovaný právě její prozaické prvotině, bylo zřejmé, že současná česká literární kultura zůstává v pohybu a že nás badatelsky dobrodružná plavba na jejích vlnách baví.
Jak jste toto dílo nakonec pojali?
Ani během závěrečné redakce monografie jsme se s doktorem Ivo Říhou nesnažili o nějaké násilné metodické sjednocování, nebo dokonce rovnání jednotlivých kapitol do vojensky přehledných řad. Literární věda není pochodové cvičení, v jejím rámci zkoumáme umělecké projevy, jejichž základní složku, podstatnou estetickou ingredienci představuje autorská intuice, která není a sotva kdy bude konceptuálně bezezbytku uchopitelná. Patří k principům literárněvědného zkoumání, zejména na poli literární teorie, že žádný z teoretických modelů není úplný, natož pak v jakémkoliv smyslu definitivní. Také pojem takzvaného ženského psaní tudíž volá spíše po otevřeném, metodologicky poučeném kritickém myšlení nežli po běžně sdílené, povrchně magazínové a vždy nějak názorově předpojaté interpretaci…
Proč jste se zaměřili právě na ženy spisovatelky z polistopadové doby?
Osobně se mi zdá, že v české literární historii jsme od časů Boženy Němcové nebo Karoliny Světlé vlastně nikdy nemuseli, na rozdíl od britské nebo americké feministické kritiky, řešit otázku genderové vyváženosti domácí literární produkce, a to nejenom prozaické. Jinak řečeno, o kvalitní a skutečně inovativní prózu psanou ženami u nás nebyla a stále není žádná nouze, což platí rovněž pro meziválečné období, obvykle právem chápané jako dosavadní vrchol českých literárních dějin. Ve své knize si všímáme i současné populární literatury, jejíž žánrové struktury se mohly plně rozvinout, například v oblasti fantastické nebo detektivní prózy, ale též romance, teprve po rozpadu přísně hierarchizovaného, hodnotově determinovaného systému předlistopadové literární kultury. V nějaké podobě zde příslušné žánry samozřejmě vždy existovaly, nicméně nově působí jejich ničím neomezovaný spontánní rozvoj, početná čtenářská základna a v neposlední řadě odvaha řady autorek vnášet kupříkladu do vědecké fantastiky bez nadsázky radikální, v mnoha ohledech subversivní ideje a literární postupy.
Kterých sedm žen se zapsalo do dějin české literatury a jak tyto autorky ovlivnily její vývoj?
 
Obálka knihy Sedm statečných a spol. z pera Jiřího Studeného a jeho kolegů
Obálka knihy Sedm statečných a spol. z pera Jiřího Studeného a jeho kolegů
Foto: Fotoarchiv Univerzity Pardubice
Titulní slogan knihy pochází z profilové kapitoly docenta Vladimíra Novotného, v níž analyzuje romány a povídky Veroniky Bendové, Františky Jirousové, Svatavy Antošové, Hany Lundiakové, Hany Andronikovy, Hany Sánerové a Daniely Hodrové. Přes hranice generačních, tematických, kompozičních a stylistických odlišností shledává v jejich textech společné tendence k narušování stávajících, většinově sdílených myšlenkových vzorců a estetických norem, v čemž právě spočívá ona jejich statečnost, nakonec ani vzhledem ke své neředěné tvůrčí vyhraněnosti nepatří uvedené autorky bohužel k těm nejznámějším a nejčtenějším představitelkám současné české prózy…
 
Proč tomu tak podle Vás je?
V žádné době není literární kultura v kterékoliv části světa oddělena od ostatních oblastí společenského života, takže se v ní přímo či nepřímo projevují různé tendence, aktuální módní a jiné trendy, čtenářské preference a další vlivy. Žijeme v docela dramatické, nejednoznačné době a řada lidí je nejspíše unavena vlastní složitostí, mediálně nekonečně přebíranými vztahovými potížemi, matoucími a často si naprosto protiřečícími radami v oblasti zdraví a správné výživy, zkrátka další problematizace už tak nejasné vlastní existence je nezajímá. Přečtou si raději knihu méně komplexně strukturovanou, řekněme méně odvážnou, umělecky konvenčnější, což jim však z pozice literární vědy nelze nijak vyčítat, teprve čas ukáže, co z dnešních experimentů přinese trvalé plody.    
Na jaké otázky jste touto knihou chtěli přinést odpovědi?
Otázky, v otevřeném a průběžně důsledně reflektovaném kritickém myšlení by to skutečně měly být především otázky, čím musíme poměřovat aktuální stav věcí, ať už máme na mysli snahu porozumět proměnám vlastní literární kultury, nebo se snažíme zorientovat v obtížné, vždy nějak nejednoznačné politické situaci domácí i celosvětové. Aktuální společenské dění v České republice o řečeném svědčí s pro mne až nečekanou tvrdostí, osobně se hlásím zejména k antické části naší evropské tradice a myslím, že by byl kupříkladu Sokrates zděšen všemi těmi suverénními, neotřesitelnými držiteli konečných pravd o uprchlících, rodinném životě, podstatě trhu či liberální demokracie. Jedním ze znaků totalitní nebo plíživě se totalizující společnosti je snaha o co největší homogenizaci, tedy vnucené sjednocování názorů, hodnot a postojů na nejrůznějších úrovních, duchovní a politickou počínaje a třeba spotřebitelskou, v našem případě co máme číst, konče. Také samotný základ a povaha fenoménu ženského psaní a takzvané ženské literatury proto představuje zásadní otázku, kterou si autoři všech kapitol, každý po svém a z pohledu své vlastní odbornosti, pokládají, aniž by se jakékoliv diskusi o svých názorech bránili.
Šlo Vám o to rozpoutat tématem vaší knihy debatu?
Ano, debatu na témata prezentovaná naší knihou bychom skutečně rozpoutat chtěli, zda se nám to podaří, to už bude záležet na pozornosti, kterou se nám rozhodnou věnovat kritické autority domácí literární vědy, sami v takové zaujetí pro věc aktuální literární kultury pochopitelně doufáme.      
Sám píšete básně. Nedávno Vám vyšla třetí básnická sbírka Varných konvic sten. O čem je? Jaké dekadentní myšlenky verši proplouvají?
 
Jiří Studený nedávno vydal svou šestou básnickou sbírku
Jiří Studený nedávno vydal svou šestou básnickou sbírku
Foto: Fotoarchiv Univerzity Pardubice
Musím upřesnit, že je to moje sbírka celkově šestá, až do roku 2008 jsem publikoval pod svým občanským jménem, člověk se ovšem během své životní pouti mění, a to nejednou, prochází všelijakými etapami a čas od času cítí různě naléhavou potřebu nějak zapracovat na své dosavadní identitě, ostatně od samého začátku mě bavilo tvarovat každou svou sbírku alespoň trochu jinak, psát v mírně odlišném stylu. Vysloveně dekadentních myšlenek v mé nové knížce mnoho není, zaujala mne spíše estetika a poetika daného období, nefalšovaně básnický jazyk, který někdy v dnešní poezii postrádám, nejvíce se však jedná o motivickou a stylistickou hru, byť často melancholickou až hořce ironickou. Jsem přesvědčen o tom, že každý z nás si třeba jen bezděčně tvoří svůj vlastní svět, alchymicky řečeno si vaříme vlastní medicínu ze všech možných emocionálních a myšlenkových přísad, vnitřních i vnějších, takto vznikající svébytné světy pak sdílíme…a to je nejhlubší podstata umění, literaturu nevyjímaje.
 
Poezii publikujete pod pseudonymem Dr. Krejzyberd, v překladu tedy jako doktor šílený pták. Jak vznikl?
Bylo nebylo, jeden muž ve středním věku se ocitl v docela těžké a hlavně vleklé osobní krizi a opakovaně vstával z vlastního popela, přičemž se snažil alespoň o něco z toho, co se mu cestou nabízelo k prožití a promýšlení, opřít. Takže to zkoušel s novodobými, postmoderními verzemi šamanismu, tibetského buddhismu a multikulturní, interdisciplinárně chápané jógy, z nějakých důvodů ho přitom nejprve zaujal medvědí totem a jeho syrová, zároveň však hodně nevypočitatelná síla, medvěd ale nakonec přece jenom vzlétl…a trocha toho zbytkového, uzdravujícího bláznovství se hodí také ve vědě, o přísně akademickém prostředí nemluvě. Nebyl to nakonec nikdo jiný než největší vědecká a akademická celebrita všech dob, totiž fyzik Albert Einstein, kdo považoval odvážnou, a jsme zase u té statečnosti, ničím nespoutanou imaginaci za důležitější než samotnou matematiku.  
Pro studenty jste ale hlavně dr. Studený, který na katedře literární kultury a slavistiky vede semináře tvůrčího psaní. Dá se umění psát třeba právě pod vaším vedením naučit? Nebo musím mít zkrátka obrovský talent, který pak jen „uhlazuji“?
Tvůrčí psaní coby institucionalizovaný akademický předmět nemá primárně za úkol vytvářet literáty a startovat závratné umělecké či novinářské kariéry, samozřejmě na druhou stranu platí, že dobrý učitel tvůrčího psaní by neměl něčemu takovému svou neobratnosti nebo nadměrnou, necitlivou kritičností ani bránit. Mezi námi, uměle uhlazovat by se nikdy nic nemělo, přinejmenším až do okamžiku, kdy to něco přijmeme takové, jaké se nám to právě v té dané chvíli jeví, což mě přivádí k představě učitele tvůrčího psaní jako svého druhu literárního kouče. Budu se opakovat, ale naším hlavním úkolem zůstává i na tomto poli iniciovat, pěstovat a dále rozvíjet kritické a kreativní myšlení, což v mém pojetí zahrnuje rovněž stejně otevřené, nepředpojaté vnímání a cítění, žádná myšlenka sama o sobě, tedy jakýmkoliv způsobem odtržená od svého smyslového a pocitového kontextu v našem mozku prostě neexistuje…
Stále se studenty tvoříte časopis Tahy? Jak vzniká?
Literárněkulturní časopis Tahy tvoříme hlavně s kolegy z naší domovské katedry, konkrétně s docentem Petrem Posledním, doktorem Antonínem K. K. Kudláčem, doktorkou Martou Pató a magistrem Lukášem Vavrečkou. Talentované studenty, a s radostí konstatuji, že se stále nějací noví objevují, ke spolupráci zveme výběrově a doufáme, že to přinejmenším pro některé z nich může být ta pravá motivační pobídka, aby na sobě dále pracovali, bez ohledu na to, zda se chtějí profilovat akademicky, publicisticky nebo umělecky. Otiskujeme původní literární tvorbu, esejistiku vyhraněně odbornou i mezioborovou, literárněvědné studie, recenze pozoruhodných vědeckých monografií stejně tak jako beletrie, dáváme prostor fotografiím autorů z širšího regionu východních Čech, zkrátka nás zase přednostně zajímá názorová pluralita a pestrost životních i uměleckých postojů.
Připravujete další číslo?
Především pracovní vytížení všech zúčastněných, kolegů z katedrové redakce i nakladatele, způsobuje, že se nám někdy nedaří finalizovat příslušné číslo časopisu v odpovídajícím roce, což je také případ Tahů 2015, nicméně už se blížíme k dokončení a začínáme promýšlet obsah nového dvojčísla, které by mělo být věnováno otázkám spojeným se čtením a čtenářstvím.  
Máte v současné době mezi studenty nějaké nadějné autory?
Rozhodně máme, navíc ve skrytu duše věříme, že některé z dalších jsme zatím prostě jen neobjevili, nicméně z těch momentálně na fakultě přítomných a v některých případech také už docela známých rád jmenuji Přemysla Krejčíka, Anetu Plškovou, Marka Mika…z našich absolventů pak připomenu Lukáše Vavrečku, Janu Orlovou, Ladislava Slezáka nebo třeba Jakuba Marvana, literatura žije!
Mgr. Jiří Studený, Ph.D., vystudoval angličtinu a češtinu na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy a základy společenských věd na Pedagogické fakultě Univerzity Palackého. Působí jako odborný asistent na Fakultě filozofické Univerzity Pardubice, kde pracuje od roku 2001. Zabývá se především tvůrčím psaním a rétorikou, ve výuce se projevuje rovněž jeho zájem o koučování a různé druhy jógových praxí. Vydal šest básnických sbírek, nejnověji soubor Varných konvic sten, od roku 2008 používá umělecký pseudonym Dr. Krejzyberd. Je šéfredaktorem literárněkulturního časopisu Tahy, kam sám pravidelně přispívá, jako autor a editor se podílel také na řadě odborných sborníků. Vydal monografii Dramata jazyka. Teorie literatury a praxe tvůrčího psaní, v níž se pokusil propojit literárněvědnou metodologii s metodicky otevřeným, kreativním charakterem výuky tvůrčího psaní. V současné době připravuje pro tisk volné pokračování této knihy s názvem Povytažený dráp. Eseje o tvůrčím psaní. 
Autor: Mgr. Zuzana Paulusová
Oddělení propagace a vnějších vztahů UPa