Rakouská redaktorka zpovídala docenta Petra Posledního

Rakouská redaktorka zpovídala docenta Petra Posledního. Vzpomínali na Jiřího Grušu
04.03.2016
Docent Petr Poslední z Fakulty filozofické poobědval s rakouskou redaktorkou
Docent Petr Poslední z Fakulty filozofické poobědval s rakouskou redaktorkou
Foto: Destinační společnost Východní Čechy
Na návštěvu Pardubicka zavítala rakouská redaktorka celostátní rozhlasové stanice Ö1. Mimořádným zážitkem byl pro ni společný oběd s docentem Petrem Posledním z Univerzity Pardubice.
Docent Petr Poslední je vrstevníkem a velkým znalcem života a díla před několika lety zesnulého slavného pardubického rodáka, literáta, diplomata a bývalého velvyslance České republiky v Rakousku Jiřího Gruši. A tak se rozhovor točil především okolo něj. Zasvěcené vyprávění o Grušově dětství v Pardubicích, jeho intelektuálním formování i literární činnosti jistě zaujme nejednoho rakouského posluchače. Dojmy toto setkání zanechalo i v samotném „vypravěči“:
Umět se ptát…
Během setkání s redaktorkou celostátního rakouského rozhlasu, které proběhlo v Pardubicích 27. ledna letošního roku, jsem byl mile překvapen promyšleně cílenými otázkami. Vzácná návštěva si během pobytu v našem městě hned povšimla zatím jen malého zájmu o proslulého rodáka – spisovatele a dipomata Jiřího Grušu – a otevřela tím aktuální téma: jaký zaujímáme postoj k nedávné minulosti. Dostal jsem tak přležitost zavzpomínat na léta 1963–1964, kdy se Gruša jako můj starší kolega historik a na rozdíl ode mne už čerstvý absolvent objevoval na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, aby se zúčastnil některé z tehdy čerstvých diskusí o tom, kam směřuje česká i světová literatura a jakou povahu má literární život v kleštích poněkud ztrnulého režimu. Rozhovor se záhy přirozeně stočil ke Grušově roli při zakládání prvního nestranického časopisu Tvář a k důvodům, proč redakci literárního periodika po několika měsících opustil. Na rozdíl od Václava Havla nebo Jiřího Nemce, svých blízkých přátel, spolu s většinou příslušníků tzv. mladší vlny generace 60. Let odmítal psát společensky angažovanou poezii a podobně jako Antonín Brousek, Ivan Wernisch, Miloslav Topinka a další pokládal za důležitější zaměřit se na individuální výpověď bez vázanosti na kolektivní mínění „reformátorů“. Klíčem k existenciální povaze našeho života měl být sám jazyk, význam mezi slovy, zneužívaná manipulace s řečí.
Pro dnešní čtenáře poezie a zejména zájemce z řad mladých studentů je obtížné pochopit zcela jinou atmosféru totalitního režimu a vůbec odvahu tehdejších představitelůmladé generace jít si vlastní cestou, usilovat o nezávsilou tvorbu, mluvit svým hlasem. V takové souvislosti byla pak redaktorka rakouského rozhlasu zvědavá, proč se Gruša ještě koncem 60. let – v době „reforem“ – za Listy Kalpadocie, publikované na pokračování v Sešitech pro mladou literaturu, dostal až před soud. Další otázky nutně vyústily k debatě o Grušově pozdější práci v disentu, třeba vedle Ludvíka Vaculíka v samizdatové edici Petlice, a posléze k létům stráveným ve Spojených státech a zvláště v Německé spolkové republice, kde rozbíjel iluzi leckterých exulantů, že se socialismus dá „napravit“. Ať Grušapsal českyi německy poezii, prózu, dramata či eseje, vždycky zdůrazňoval jazyková, leckdy až groteskně vyostřená nedorozumění, vždycky poukazoval na problém dialogu a otevřenosti řeči vůči různým významům. Proto se i jako velvyslanec v Německu a Rakousku po roce 1989 zasazoval o nepředpojatou diskusi, o snahu vyjasnit si vzájemné a historicky podmíněné vztahy mezi sousedními kulturami. Tak si ho – jinak než mnozí u nás – také pamatují v zahraničí a je jim blízký. Jistě přijde čas, že si smysl dialogu s „jinými“, „druhými“ a „odlišnými“ nakonec uvědomíme i v Čechách…
Autor: doc. PhDr. Petr Poslední, CSc.
Katedra literární kultury a slavistiky FF
- See more at: http://zpravodaj.upce.cz/kultura/2016/setkani-s-redaktorkou/#sthash.th1hB9oB.dpuf